Nápad vyrazit v listopadu do Florencie byl výsledkem náročných zářijových účetních uzávěrek a brouzdání po severu s levnými letenkami. Cíl cesty byl náhle jasný, chyběla oběť, která by jela se mnou. A i ta se brzy našla. Lapena do sítě představy klidného výletu, přijala nabídku na výlet moje maminka.
V pátek 29.11.2019 jsme se ráno v 6,15 setkaly ve vlaku směr Praha. Od pondělka jsem každé ráno sledovala, zda nemá tento ranní vlak zpoždění, aby nám neuletělo letadlo, jak se to stalo mým rodičům zhruba před třemi týdny. Je pravda, že jeli s jiným dopravcem, ale také cestovali brzy ráno ve všední den stejným směrem.
Dnes vše proběhlo hladce, na hlavním nádraží jsme přesně, přesouváme se busem a metrem na letiště. Klidná cesta trvá 40 min. Není třeba využívat drahého transferu z nádraží na letiště. Časově to vychází stejně. Odbavení na letišti proběhlo rychle a bez problémů, čekání u odletové brány je nutné zlo letecké dopravy. Už jsme odbavení i přes odletovou bránu a všichni čekáme v nohavici, která vede do letadla. Vnímám podtlak, zaléhá mi ucho. Řeším nějakou rýmečku, kterou jsem si zřejmě donesla z některé školky, tuším, že let se mi nebude moc líbit. Stojíme tu čtvrt hodiny, když nás vrací zpět do haly, prý technický problém na letadle. Ještěže to nezjistili až ve vzduchu….Když jsme konečně všichni usazeni a rolujeme na dráhu, uplyne další hodina. Hodina a půl letu se zalehlým uchem je utrpení.
Florencie je krásná už tím, že z letiště do centra jede tramvaj. Za 1,5 € jsme během 20 min v centru. Nelze udělat chybu. Z konečné na konečnou.
Náš hotel nacházíme snadno na těstovinové ulici (via dei Panzani). Ubytujeme se v útulném pokoji s velkou postelí, v koupelně je překvapivě vana, bidet i fén. Pokoj je vybavený dvěma ledničkami, trezorem. Výhled máme do vnitřního dvora na střechy nižších budov, ale následující noci to oceňujeme, protože přestože bydlíme v centru, je tu klid. Hned vyrážíme do víru města.
Obejdeme si okolí Santa Maria Nuovela. Na velkém náměstí se dvěma obelisky se konaly závody kočárů a tyto dva obelisky, do každého z nich jsou zakomponovány čtyři Giambolognovy Želvy z roku 1608, sloužily jako místo pro otáčení. I samotný kostel stojí za obhlídku, fasáda ze zeleného a bílého mramoru je dílem architekta Leona Battisty Albertiho. Ten do fasády zakomponoval znak rodiny Rucellai, která jeho práci zaplatila. Tímto znakem je vzdouvající se lodní plachta a na fasádě ji nepřehlédnete.
Obcházíme kostel, přejdeme rušnou křižovatku v centru a po ulici Via Sant Antonio přicházíme k velké kryté tržnici Mercato Centrale. Zavírá nám před nosem, ale první patro je otevřeno a jsou zde různé bary a jídelny a my zjišťujeme, že máme velký hlad. Necháváme se nalákat na domácí těstoviny s boloňskou omáčkou a parmazánem. Mňam.
Příjemně posilněny se vydáváme k jedné z nejvýznamějších památek Florencie: Il Duomo, ikonické katerádle celého Toskánska. Ohromí mě svou velikostí, rozlehlostí a neskutečně rozmanitou fasádou. Utlačovaná okolními domy a davy turistů, hlídaná vojenským obrněným vozem a čtyřmi po zuby ozbrojenými vojáky, nelze ji od nikud obhlédnout celou. Musíte ji poctivě obejít a zkoumat z různých úhlů. Z architektonického hlediska je nejvýznamější centrální kupole, kterou vybudoval největší stavitel své doby Filippo Brunelleschi. Na jeho počest nebyla ve Florencii postavena vyšší budova než jeho chrám, a to už od roku 1436, kdy byla katedrála vysvěcena. Ve stínu katerály nelze přehlédnout samostatnou zvonici a Il Battistero – románskou osmibokou budovu s nepřehlédnutelnými bronzovými pozlacenými dveřmi s výjevy ze Starého zákona.
Opouštíme katedrálu a míříme k řece Arno. Procházíme přes náměstí Piazza della Signoria a narazíme na sochu Davida před palácem Vecchio. Chvíli se dohadujeme jestli je to David, ale ano, je to on. Tak si ho tedy musíme pořádně prohlédnout. Je to kopie, originál je umístěn v Galerii della Accademia, kam namířeno nemáme. Nelze všechno stihnout za jeden víkend. Snažíme se dostat na most Zlatníků, chvíli se motáme v úzkých uličkách, mapa v mobilu mi moc nepomáhá, bod, který označuje kde jsme, se nemůže rozhodnout. Spoléháme na orientační smysl a náhle na něm stojíme. Už je dávno tma, celé město je rozsvícené a ozářené vánoční výzdobou. Most zlatníků se svými domky splývá s běžnou ulicí a ani koncentrace turistů není větší. Přejdeme na druhou stranu a vracíme se po druhém břehu k mostu St.Trinitá. V uličce nacházíme místečko, kde se dá most Zlatníků fotit lépe než z mostu St.Trinitá. Sem si ještě zajdeme. Já si vezmu foťák a mamka mobil, který zapoměla v hotelovém pokoji.
Vracíme se zpět ulicemi s velkolepou vánoční výzdobou kolem výkladních skříní Prady, Dioru, Hugo Boss, Gucci a jiných….Blízko našeho hotelu jsme objevily malý Carrefour, kde nakupujeme zásoby do naší pokojové ledničky. Unaveny odcházíme do našeho hotýlku, přesně v okamžiku, kdy florenťané vyráží do ulic.
V sobotu nás v sedm hodin budí mlácení do bronzu….dobré ráno Florencie. Příjemně překvapeni nabídkou snídaňového bufetu v jídelně hotelu se posilníme na začínající krásný den. Chlapík, co doplňuje bufet, nám dokonce uvaří italské espresso, nemusíme tedy pít břečku z automatu bufetového stolu. Jsme plně připraveny vyrazit do ulic.
Na dnešní den máme koupené lístky do muzea Leonarda da Vinci a pak máme v plánu Palác Pitti a zahrady Boboli. Nejdřív musíme navštívit tržnici Mercato Centrale. Tržnice překonala naše očekávání. Ovoce, zelenina, víno, olivy, koření, domácí těstoviny, uzeniny, sýry, maso, ryby…..nad některou zeleninou by znejistěl i Pohlreich, nevíme co to je, ani jak se to připravuje. Hned si plánujeme, že cestou z muzea se tu stavíme a koupíme si rajčata a olivy. Ale teď nás čeká muzeum Leonarda da Vinci.
Muzeum Leonarda da Vinci nás seznamuje s technickými objevy a vynálezy mistra. Můžeme si zde vyzkoušet funkční modely jeho vynálezů, různé skládačky a hračky. V jedné místnosti jsou jeho nejznámnější obrazy s odborným rozborem. Na konci expozice jsou k dispozici brýle na virtuální realitu, kde zažijeme výstřel z samopalu, projedeme se válečným strojem a vrcholem zážitku je let prapředkem letadla s mávajícími křídly. Nedělá mi to úplně dobře, musím si neustále říkat, jsou to jen brýle. Ještěže sedíme na lavičce….V muzeu, které má celkem šest místností jsme strávily dvě hodiny.
Toto muzeum doporučuju jako oddych od všech nádherných obrazů, soch a památek, které Florencie nabízí. Vracíme se do našeho hotelu, abychom si daly lehký italský oběd a krátký odpočinek.
Pozornému čtenáři na fotce neunikla krabička s vínem. Plastovými šampuskami jsem nás vybavila, ale vývrtku na víno nebo nožík bych do letadla opravdu nedostala. Musely jsme si tedy koupit takové víno, které jsme schopny otevřít. Bylo to víno bílé, lehké, svěží. Dnes už se v krabici dají koupit kvalitní vína.
Vyrážíme do Paláce Pitti. Štěstí nám přeje, z neznámého důvodu je dnes vstupné zdarma. Přesto si musíme vyzvednout vstupenku, snad kvůli statistice. Stavím mamku do fronty na vstup a jdu pořídit vstupenky. Dostávám pro každou dvě, jednu do zahrad Boboli a jednu do Paláce. Fronta u vstupu postupuje docela rychle. V průvodci si čtu, že mají otevřeno do půl páté, musíme si tedy vybrat zda palác nebo zahrady. Volíme zahrady, je krásný slunečný a teplý den, teplota dosahuje 15 stupňů.
Ovlivněna tvorbou Dana Browna mě ze všeho nejvíc láká umělá jeskyně Grotta di Buontalenti, kde se Robert Langdon skrýval a následně pronikl do tajné chodby nad Ponte Vecchio. Jeskyně je bohužel uzavřená mříží, nelze vstoupit dovnitř…asi daň za to, že je dnes vstup zdarma. Hledáme i trpaslíka jedoucího na želvě, ale nedaří se nám to.
Procházíme se zahradou, obdivujeme obrovskou nádrž, která pochází ze starořímských Caracallových lázní. Přes několik teras vystoupáme k Neptunově kašně, kde posvačíme na jedné z laviček. Ještě chceme stihnout Giambolognovu Fontanu dell’Oceano Mořskou fontánu, kam se dostáváme cypřišovou alejí. Místo působí tajuplně i díky tomu, že zde není moc lidí. Musíme se ovšem vrátit, protože z amplionů zní oznámení, že se blíží zavírací doba. Máme to k východu asi deset minut a celou dobu to musíme poslouchat v italštině, němčině a angličtině. Shodujem se na tom, že je to skvělý způsob jak rychle vyhnat návštěvníky, nedá se to poslouchat. Zešeřelá zahrada působí tajuplně, mezi temnými cypřiši žlutě září stromy gingo.
Východ zahrady nás nasměruje zpět na nádvoří Paláce Pitti a zde nacházíme sochu trpaslíka na želvě. Jedná se o osobu Pietra Barbina, dvorního trpaslíka Cosima I.
K našemu velkému překvapení do Paláce Pitti proudí další lidé. Jak je to možné? vždyť nás ze zahrady vyhání. Nenápadně, jak nejvíc to jde, pronikáme s několika lidmi do otevřených dveří paláce. Dostáváme se do Galleria Palantina, která je přeplněna obrazy malířských mistrů. Chvíli se necháváme unášet skupinou lidí a procházíme jednotlivými místnostmi. Po chvíli nám vadí, že vlastně nevíme na co se díváme, protože můj papírový průvodce je na tohle krátký. Objevuju, že na začátku každé místnosti je ve stojanu leporelo, kde jsou komentáře k jednotlivým dílům a ty velmi významné jsou vyznačeny červeně. To je tedy jiná podíváná. Náhle to dává smysl. Raffael, Rubens, Tizian,Vasari. Tohle nejde popsat, to se musí vidět.
Opouštíme Palác Pitti naplněné uměleckými zážitky, ale musíme si najít místo, kde ukojíme i náš hlad. Mamce se líbí malá tratorie v jedné zapadlé uličce, ale forenťané začínají žít až po sedmé hodině, tak musíme ještě 45 min čekat, než otevřou. Zajdeme si tedy vyfotit most Zlatníků, obhlížíme výlohy, couráme se zapadlými uličkami a v jednom malém podniku si dáváme stylově kapučíno.
Tratorie už má otevřeno, necháváme se tedy oslnit čerstvou treskou s rajčaty a brambory a překvapujeme italskou servírku žádostí o pivo. Výborná večeře. Na Florencii je stále ještě brzy, v restauraci jsme samy dvě plus pět lidí obsluhy…Caffeterie i tato tratorie má velmi vytříbený styl vybavení: co dům dal. Jediná židle není stejná, stolky jsou také každý jiný, věšák, připevněný nad jedním ze stolů, nemá smysl, protože pokud na něj něco pověsím, máchám si to v jídle. Přesto to působí mile, útulně, stylově. Při placení vznikl drobný problém s akceptací platební karty, který byl záhy vyřešen zapojením platebního terminálu do sítě. I taková je Florencie. Vracíme se unaveny , právě včas, florenťané vyráží do ulic. Zalézáme do naší velké postele se sklenkami vína, prohlížíme fotky a čteme si v průvodci, co jsme to všechno dneska viděly. To byl dnes povedený den.
Nedělní ráno ve Florencii. Dnes nás překvapivě nebudí broznový zvuk. Chtěly jsme – opravdu chtěly – být u galerie Uffizi, když otvírá. Jenže ona otvírá 8,15. To tedy opravdu nemůžeme stihnout. Dnes je 1.12., první neděle v měsíci, a to má spousta památek vstup zdarma. Jdeme se dobře nasnídat a nad italským espressem se psychicky připravujeme na davy uměníchtivých návštěvníků v galerii. Včera jsme v průvodci nastudovaly, že je ve Florencii Il Porcellino – broznový divočák, kterého když pohladíme po čumáčku, tak se sem jistě znovu vrátíme. Volím trasu ke galerii tak, abychom ho neminuly.
U galerie je jen maličká fronta. Zjišťujeme, že je to geniální systém elektronické objednávky časového vstupu. Je právě 10 hodin a mě se daří registrovat na 11. O minutu a půl později pomáhám starším dámám s jejich registrací a už lze až na 13 hod. Mezitím musel někdo registrovat nějakou velkou skupinu. Měly jsme tedy štěstí! Il Porcellino nad námi držel ochranné kopýtko. Čekání jsme si zkrátily prohlídkou Loggia dei Lanzi, hned vedle Paláce Vecchio. Je to venkovní galerie soch: Celliniho bronzový Perseus, Giambolognovo dílo Únos Sabinek, Herkules a Kentaur a další římské sochy. Je odtud zajímavý výhled na sochu Davida. Procházíme Palácem Vecchio a obdivujeme Vasariho kašnu. Loudáme se přilehlými uličkami, obdivujeme výlohy, vyhlédly jsme si restauraci, kam potom zajdeme na pizzu.
Jsme připraveny. Čeká nás pět hodin malířského a sochařského umění těch nejvýznamějších jmen, která jsme kdy slyšely. Teď už poznáme nejvýznamější světce podle symbolů, které u sebe nosí, viděly jsme obrazy o rozloze mého bytu a římské sochy, které tesaly nejstarší civilizace, a další civilizace se na ně budou dívat. Ještě dlouho si budu pamatovat, jak se anglicky řekne Klanění tří králů, Svatá trojce, Zvěstování,Zrození, prvotní hřích, vyhnání z ráje….
Abychom ten nápor umění přežily, začaly jsme obrazy zkoumat pohledem přísné komise. Tato komise se shodla na tom, že některá díla budou muset být podrobena přísnému přezkoumání a možná dokonce vyřazana pro nedostatky, které objevila: např. obraz autora Mantegna Andrea (1463-1464) Klanění tří králů (adorazione dei magi). U jedné zobrazené figury autor začal malovat bělocha, ale figura má obličej černocha… Další dílo: autora jsme si raději nepoznačily, ale obraz se jmenuje Madonna s dítětem a anděli, ale anděly jsme na tomto obraze nenašly. A nejvíc kontroverzní dílo: Madonna of the Snow. Na tomto díle je jasně a bez nejmenších pochyb zobrazen létající talíř UFO.
Je třeba konstatovat, že italové měli volný vstup do galerie skvěle zorganizován. Po galerii jsme se celou dobu volně procházely, nedocházelo k žádným zácpám ani strkanicím před nejvýznamějšími díly, vůbec nebylo znát, že je vstupné zadarmo. Viděly jsme všechna významná díla Tiziana, Raffaela, Botticelliho, nedokončené dílo Leonarda da Vinciho, Michelangela, Caravaggia…..Jediné kam jsme se nedostaly (a vlastně ani nenašly vstup, ale to je asi logické) je tajná Vasariho chodba.
Tento náročný den jsme oslavily výbornou florentinskou pizzou v bistru, které jsme si vyhlédly ráno. Den ještě nebyl úplně u konce, ale my jsme rády zapluly do naší obří postele, abychom zhodnotily dnešní zážitky, vybaveny plechovkami piva.
Pondělní ráno nás vítá deštěm. Teplota je stále příznivá, okolo 14 stupňů, ale my už se musíme psychicky připravit na mínusové teploty v Čechách. Naposledy si vychutnáme snídani i se speciálně pro nás připraveným espressem. Necháváme si kufry na recepci a ještě naposled vyrážíme do města. Máme v plánu nákupy v tržnici Mercato Centrale.
Kolem kryté tržnice je spousta stánků s koženým zbožím a různým textilem. Mamka si vybírá žlutý šátek, který dostane k vánocům. Ještě máme dost času, tak jdeme naposledy obhlédnout Il Duomo. Rozhodujeme se, že vystojíme frontu a podíváme se dovnitř. Část katedrály je přístupná bez placení. Kdyby nás to stání ve frontě přestalo bavit, můžeme vždycky odejít.
Interiér katedrály ohromí svou velikostí. Co se týče výzdoby, je to dosti strohé. Ve srovnání s jinými katedrálami, které jsme už viděly, zdá se tato tmavá, neoslní zlatou výzdobou. Zajdeme se podívat do neplaceného prostoru krypty, kde je Brunelleschiho hrobka. Je to jediná hrobka v dómu, v placené části krypty jsou uloženy pozůstatky původního kostela, který byl stržen, aby uvolnil místo katedrále.
Vracíme se zpátky do kryté části tržnice, abychom koupily nějaké dobré italské koření. Na našem seznamu věcí, které musíme stihnout ve Florencii zůstává jediná: ochutnat místní specialitu – florentinské dršťky. Už dávno jsme si v tržnici vyhlédly stánek, kde si je dáme. Navzájem se ujišťujeme, že jdeme do akce. Ještě kontroluju ve slovníku, zda opravdu objednávám dršťky, mají to tu pouze v italštině (ne že bych věděla, jak se to řekne anglicky) a jdem na to. Voní to lákavě, vzhledově to připomíná masovou směs. Chutná to skvěle! Pokud plánujete výlet do Florencie, rozhodně si tento zážitek nenechte ujít.
Teď už nám opravdu nezbývá nic jiného, než vyzvednout kufry v hotelu a přesunout se tramvají na letiště. Opět nad námi Il Porcellino držel ochranné kopítko, protože sotva sedáme do tramvaje, začíná pršet. Za dvacet minut jsme na letišti. Někdo dopíjí vody, my musíme dopít víno. Jak jinak zakončit pobyt v Itálii. Ještě si musíme počkat, až se nad Florencií vyřádí bouřka se silným deštěm. Odlétáme opět s hodinovým zpožděním. Ruším objednané jízdenky na vlak, až budeme v Praze, zjistíme co pojede. Doma jsem v 22 hod. Byly to příjemně strávené čtyři dny s mojí mamkou, myslím, že jsme si to obě moc užily. Už se těším, až zase někam vyrazím.
